Bernský honič
Bernský honič
Historie plemene a počátky chovu
Toto
starobylé honičské plemeno se ve Švýcarsku vyskytovalo pravděpodobně již v dobách
starých Římanů - tak o tom alespoň vypovídají nejrůznější umělecká díla té
doby. Hlavním úkolem Bernských honičů bylo
doprovázet pěší lovce divoké zvěře. Mezi jejich předky patří zřejmě jezevčíci nebo
zakrslá štěňata honičů. Toto plemeno se vyskytuje v několika uznávaných
varietách, ze zcela praktických důvodů však v nedávné době povolila Mezinárodní
kynologická organizace (FCI) vzájemné křížení z důvodů zachování plemene Bernských honičů.
Povahové vlastnosti
Standard plemene Bernský honič
Kohoutková
výška plemene je u psů 49 cm
minimálně, u fen je to nejméně 47
cm. Tělo Bernského
honiče převažuje svou délkou kohoutkovou výšku velmi výrazným rozdílem. Hřbet
je rovný, hrudník je silný, ale nízký. Celková stavba těla je spíše štíhlá, ale
svědčí o síle a vytrvalosti plemene. Končetiny jsou krátké a přiměřeně silné.
Hlava Bernského honiče je suchého tvaru s dlouhým čenichem.
Bernský honič má velmi dlouhé, svěšené
uši a kulaté tmavé oči živého výrazu.
Zvláštní nároky
Nebýt dlouhé lovecké historie, stali by se psi Bernského honiče poměrně snadno domácími mazlíčky. Jejich situace je ale touto minulostí bohužel ztížená. Bernský honič chovaný jako společenský pes nedokáže sám anulovat své lovecké sklony, proto je na jeho majiteli, aby tyto sklony ve snesitelné míře podpořil psím sportem nebo jinou příhodnou aktivitou. S civilizací jen těžko slučitelnou část loveckých vášní Bernského honiče je nutné trpělivě, ale důsledně potlačovat. Přesto se Bernský honič nikdy nebude hodit pro městský odchov a pro zcela nesportovně založené zájemce o tohoto psa.